Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Labutí píseň THEMY ELEVEN a tři ostré projektily od GRIDE. Sedmipalec dvou tuzemských subjektů, jenž platí za lídry ve svých žánrech, je velkolepou tečkou za kariérou první kapely a potvrzením královského statusu té druhé. Netradiční krokem je zcela jistě to, že polovina skladeb jsou v podstatě covery. GRIDE vzdali hold všem skupinám, které prosvětlovaly kobky undergroundu v dobách komunistického temna prostřednictvím „Žiletek“ od PSÍCH VOJÁKŮ a THEMA ELEVEN zacílila přímo na největšího guru filmové hudbní krasomalby – Ennia Morriconeho.
GRIDE nastupují trochu ospale, jakoby se úvodem chtěli přiblížit svým bratrům ve splitu. Po prvních opatrných krůčcích se ale rozjíždí typická kanonáda, ve které je jasně čitelný rukopis zdivočelých jihočechů. Hrubě jedoucí naklepané rytmy, kvílící kytarové stěny a duchovní křičitel Otec Inikus v popředí se opět pokouší přijít o hlasivky. Takhle si představuji opravdový střet grindu, punku a hardcore. Krvavá energie cáká na všechny strany a vám se chce skočit doprostřed moshpitu. Pokud se najde nějaké pomalejší zákoutí, tak je zaplněné kytarovou špínou a bahnem. Jakmile se však GRIDE rozjedou, tak předvádí příkladnou práci hardcorové intenzity, kdy kapela sama netuší jak ubrat nohu z plynu a drtí stále víc a víc. Závěrečný cover „Žiletky“ – jedné z nejprofláklejších pecek od PSÍCH VOJÁKů dodává skladbě naprosto netušenou kousavou a ostrou tvář. Jako by onu šansonovou plechovou drásavou píseň, nasáklou šílenstvím a prachem minulosti, rozsekal sekerou sám metalový ďábel, slepil ji zpátky sírou a upekl nad tím nejsmradivějším lávovým jezem. Tyhle „Žiletky“ nepostrádají nic z rozervanosti originálu a navíc je to neskutečně poctivá kytarová rubanice.
THEMA ELEVEN mířila snad ještě výš. Vzít jednu z nejprofkláklejších filmových melodií („Tenkrát na západě“) a volně ji předělat k obrazu svému – to chce řádnou dávku sebevědomí a drzosti. V tomto případě se to ale více než vyplatilo. Kytary krouhají kultovní melodie s takovou bravurou a lehkostí, že si člověk pokládá otázku, jestli náhodou nepřekročily stín originálu. THEMA ELEVEN touto skladbou skládají habilitační zkoušku a mě zbývá jen zamáčknout slzu při vzpomínce na ně… Od banálního prvního promáchnutí strun „Gaze“ pozvolna graduje do eruptivní apokalyptické smršti plné válcujících bahnitých hutných ploch a dá se s klidem konstatovat, že THEMA ELEVEN zanechávají touto tečkou nesmazatelnou poslední stopu na cestě českého hardcoru. Za zmínku rozhodně stojí parádní podmořský videoklip k této skladbě, který je sestaven jen z dokumentárních záběrů, jež velmi přiléhavě dotvářejí atmosféru.
Společný sedmipalec dvou výjimečných kapel, které sice nejsou příliš spřízněné žánrem, ale o to více přístupem. Jednoznačně nejlepší domácí split roku 2009.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.